/media/files/article/main/raku_2012_013.jpg.png

RAKU A JÁ

Janette Jerie, 2.08.12

Poprvé jsem se s technikou raku setkala před pár lety na jednom keramickém semináři, a protože už tenkrát mne tento proces fascinoval, bylo jen otázkou času a mého zrání, kdy se k této technice vrátím. Zde jsem byla jen pouhým divákem, i když i tenkrát mi byl odměnou můj vypálený výrobek. Jsem však žena zvídavá, nespokojila jsem se pouze s možností být jen jako divák a vyrazila jsem na kurz, který letos pořádalo KC Doupě. Mirku s Petrem již znám dlouho, a proto jsem si byla jistá, že tady mi bude dopřáno si celý proces prožít na plný plyn, že pouhé okukování není smyslem tohoto kurzu, ba naopak plná součinnost bude vyžadována. A tak jsem koncem července s plným baťohem přežahnuté keramiky vyrazila směr Doupě plna radostného očekávání z věcí nadcházejících.

Nemýlila jsem se. Už od počátku bylo jasné, že cílem je nejenom ukázat, ale i naučit. Když pozorujete Mirku s Petrem při práci, je to symfonie, do které se bojíte vstoupit. Nutno podotknout, že nás 11 nezkušených hráčů dokázali sladit tak, že jsme plni nadšení a chvílemi za bouřky a po kotníky ve vodě a v bahně odmítali naší práci ukončit.

kurz raku 2012

 

Teď by se slušelo napsat něco o technice raku, ale nebudu fušovat do řemesla povolanějším, spoustu dobrých článků najdete na stránkách artkeramika.cz nebo kcdoupe.cz. Dovolím si jen pár mých osobních postřehů a pocitů. Nejdůležitější je hned na začátku si uvědomit, že se jedná o techniku, kde není dobré něco předem očekávat, tím se vyvarujete případnému zklamání. Ty nejkrásnější výrobky jsou věcí náhody a souhry spousty okolností, které nejde ani dopředu naplánovat (možná se mýlím, a dobrý keramik to svede, já ne). Jedna z mých pro mne povedených věcí vznikla tak, že se mi při redukci nádoba zahltila a nedařilo se mi papír a seno znova rozhořet. V první chvíli jsem byla otrávená, ale to co se po omytí vylouplo mne naprosto dostalo. Už se mi to nepodařilo zopakovat a to jsem se opravdu snažila. Takových okolností bylo víc, např. přívaly deště, kdy se muselo pálení přerušit atd.

Důležitým faktorem byl strach nás nezkušených. Jednak jsme se báli o naše mnohdy pracně vypocené výrobky a jednak málo kdo má za sebou tak těsný kontakt s ohněm a se střepem, který je rozžhavený na 1000oC. Pálím v peci na dřevo, tak vím co je to žár, mám-li být však upřímná, tak u prvního výpalu, kdy jsem si měla vyndat své první výrobky mne přepadla panika. Nedokázala jsem se k peci přiblížit, žár mne pohlcoval a myslela jsem si, že to vzdám. Nestalo se, a jsem tomu moc ráda. U příštího výpalu jsem byla v lepší psychické kondici a lépe jsem si chránila obličej a světe div se, šlo to pak jak na drátkách a druhý den jsem s úsměvem vzpomínala na svojí počáteční paniku. Jsem ráda, že jsem si mohla vše na vlastní kůži vyzkoušet. Symfonii sice nezahraji, ale naučila jsem se číst noty a písničku už snad taky zapískám. A hlavně na Doupěti je moc fajn a kurzy zde pořádané doporučuji všem, kteří se opravdu chtějí něco přiučit a zároveň mají rádi pohodu a rodinnou atmosféru. Už teď se těším na další setkání s Mirkou a Petrem, ale i s dalšími keramikou postiženými lidičkami.

Ještě nesmím zapomenout na pár fotek z kurzu. Keramika, která nám všem vznikla byla opravdu krásná.