Reportáž z cest - rozhovor s keramikem Simonem Levinem

Miroslava Randová, 30.03.15

Listopad 2014 jsem strávila v USA (Wisconsin, Illinois, Ohio and Severní Karolina). Plánovanou náplní tohoto měsíce byly návštěvy keramiků a škol praktikujících technologii výpalu v peci na dřevo.

Čas plynul velmi rychle vyplněn rozhovory, výpaly pecí a získáváním, sice trochu zúženého (v rozměrech země jakou je USA), ale přesto velmi zajímavého obrázku. Obrázek nabyl barev rozhovory s třemi druhy keramiků - keramiky na plný úvazek; keramiky - učiteli, kteří současně produkují vlastní práce a rezidenty - obvykle mladými keramiky, kteří (v některých rezidencích) mění svou práci za přístup do studia. Celý obrázek byl pak zarámován rozhovorem s keramikem a majitelem studia s galerií, který zodpověděl mé otázky o rezidenčních programech a zájmu galerií o funkční uměleckou keramiku. 

--------------------------

První keramik, kterého jsem navštívila, byl Simon Levin. Simon je keramikem na plný úvazek od roku 1999, kdy otevřel Mill Creek keramické studio v Grasham ve Wisconsinu. 

Zatímco Simon připravoval čaj, povídali jsme si nejen o čaji, ale také o jeho nedávné cestě do Číny, kde stavěl pec na dřevo v Hangzhou at China Academy of the Arts.
http://www.kcdoupe.cz/media/files/filebrowser/pec_na_drevo_v_Hangzhou_at_China_Academy_of_the_Arts.jpg
Při čaji přišla řeč na jeho tvorbu. Nadhodila jsem, že na mě jeho tvorba působí až lehce obřadně s rituálním nádechem, tedy že i přes to, že každý kus je silným objektem, má současně i veškeré kvality funkční keramiky, což mi připomíná nádoby používané pro čajový obřad. Simon odpověděl:

Má tradice je židovská a v ní jsou určité rituály a nádoby, které by někdo mohl vyrábět pro tuto tradici - talíře používané pro pesach, poháry s dvěma uchy, ale ty nejsou mým zájmem. Na rituálech mne zajímá rytmus, a jak rituály dovedou přivést lidi dohromady. Mám rád čaj, protože dovede ucelit konverzaci tím, že se stane středobodem. Chci, aby tvorba odkazovala na tradici, ale nejsem Japonec, nepocházím z té tradice, a proto, i kdybych se o použití této tradice pokusil, bylo by to vlastně neupřímné. Nechci tím říci, že jiní lidé to nedělají čestně (myslím jiní nejaponští lidé). Není to však můj šálek čaje. 

Měl jsem skvělou konverzaci s Markem Hewittem, který tvoří tradiční Evropské v peci pálené nádoby, nádoby vysoké kvality. Tento keramik ze Severní Karoliny našel velmi dobrý citát. Přisuzuje jej Gustavu Mahlerovi a zní: "Tradice je péče o oheň, ne modlení se k popelu.""
Tradice se neustále mění, že? Nikdy nezůstává stejná, i naši předkové, kteří dělali věci tou a tou cestou tak nečinily bezdůvodně. Tradice není statická. Učinit ji statickou, natlačit ji na něco pod škatulkou tradice není nutně zdravé.

Souhlasila jsem. Náš další rozhovor se ubíral úvahami o vztahu funkce a estetiky.

Přemýšlím o tom hodně, měl jsem jeden takový další příjemný rozhovor s keramikem, kterého velmi obdivuji - Jim Lorio - který si ode mne před lety koupil misku. Řekl mi, že po dvou letech, co z misky jedl, víceméně každý den snídani, měl moment, kdy si uvědomil, že existence této misky jako objektu - jako krásného objektu - je stejně důležitá jako její služba jako misky. Že tato miska nepotřebuje spoléhat na to, že je miskou, aby ospravedlnila svou existenci, a současně se nepotřebuje spoléhat na to, že je krásným objektem, aby ospravedlnila svou existenci. Že jsou si jaksi rovni, že může stát sama o sobě jako obojí - jako miska i jako krásný objekt.

Se zájmem jak tyto objekty spatřují světlo světa, jsem se musela dotknout velmi osobního téma - vývoje nových prací. V odpovědi na otázku kolik pokusů trvá vývoj nového objektu, se kterým je ve finále spokojený, byl Simon velmi upřímný:

Je těžké vidět svou tvorbu, že? Uděláš něco nové a vidíš to s nadšením novosti. Řekněme, I když máš špatný den, práce nemusí vypadat tak dobře, ale podařilo se ti přijít na jeden prvek - jako třeba nové ucho. Pak je to to jediné co vidíš, nevidíš nutně, jak vypadá na té konvičce a tak to zabere čas tyto změny vidět. Někdy o některé věci ztratím zájem a já nechci tvořit kusy, do kterých nejsem ponořen, tak je prostě přestanu dělat, dokud na ně nepřijdu. Říkám lidem, že jsem opravdu špatný obchodník - ve smyslu toho, že nedělám nic, co opravdu nechci dělat, do čeho nejsem nadšen. Takže nakonec zbudou objekty, u kterých musím přijít na to jak je prodat na rozdíl od vymýšlení toho co by se prodávalo a vyrábět to.

Fotografie níže jsou práce Simona Levina

Zajímalo mne proč Simon, ačkoliv již byl keramikem na plný úvazek, začal studovat univerzitu, mělo to nějaký důvod?

Ano, důvod tu byl, za tři roky na fakultě pro postgraduální studium jsem byl schopen vypálit 4x za semestr anagamu, postavit pece, dělat chyby a zkoušet různé teorie... Rychle jsem se učil, sám bych nikdy nebyl schopen tolika výpalů ve stejném čase... Mohl jsem vést výpaly, mohl jsem je zorganizovat kdykoli jsem chtěl. Vypálit 24x anagamu za tři roky - to nejsi schopen dokázat sám... Měl jsem skvělé instruktory, kteří nějak věděli, kde na mne zatlačit a také kde mi nechat svobodu, nechat mne se vznést. Chuck Hindes vybudoval skvělé zázemí a dal nám v něm svobodu, povzbuzoval nás k výpalům. Clary Illian, se kterou jsem studoval jeden rok, nám zas pomohla artikulovat, stát se mnohem zřetelnějšími, stručnějšími a jasnějšími keramiky a odstranit informace, které byly zavádějící a omezujícími nejen ve způsobu jakým jsme hovořili o svých pracích, ale i na formách samotných.

Pokračovali jsme v povídání si o univerzitách, obchodní stránce keramiky, oslovování galerií i každodenním životě keramiků... Všechno zajímavá témata, která by ovšem tento článek neúměrně prodloužila a tak jsem Simona zeptala na učňovský program, který ruku v ruce s rezidencemi jsou programy, které bych ráda zde v Čechách představila všem, kteří uvažují o studiové keramice jako o své budoucí náplni života.
Na cestě do dílny mi Simon načrtl strukturu učňovského programu:

Učeň pro mne pracuje okolo 15 hodin týdně výměnou za materiál, přístup do studia, instrukce a příležitosti jako například cesta do Činy a podobné. Zůstávají tu rok, bydlí po okolí, kde mají většinou i další práci a dojíždějí sem do studia. Hodně pracují, jsou součástí všeho, co tu děláme, řežou a skládají dřevo, vše okolo výpalu, začišťování výrobků i pomoc při opravě pece. Většina programu je založena na tom co bych si býval přál, když jsem byl v jejich věku a učil se keramikem. Zůstávají tu rok a poté obvykle pokračují v nějakém rezidentském programu. Máme velké štěstí, že je tu mnoho velmi dobrých rezidentských programů.

Fotografie níže jsou práce Kenyon Hansen, Hannah Meredith, Tom Jaszczak - bývalých učňů.

Jak si vybíráš své učně?

Dobrá otázka! Vlastně nevím. Musejí sem docházet, ukázat mi, že mají zájem. Když je odmítnu a oni pokračují, hledají si své možnosti růstu, to mi ukáže, že jsou zanícení. Chci pracovat jen s lidmi, kteří jsou oddaní oboru. Nechci vkládat energii do lidí, kteří nejsou oddání, hledám „hladové", ty, kteří byli sice nakrmeni, ale ne vyživeni...

Fotografie níže jsou práce Lucie Brisson.

Můžeš mi popovídat také něco o rezidentských programech?

Máme štěstí, že tu jsou některé velmi dobré keramické rezidentské programy. Máme Archie Bray Foundation nebo školu řemesel jako Anderson Ranch , Penland, Haystack (http://ceramicartsdaily.org/education/residencies/) - které mají rezidentský program, takže umělci v jakémkoliv stádiu jejich kariéry - například ti, kteří se třeba po střední škole snaží etablovat i ti, kteří se snaží dostat na vysokou školu nebo vysokoškoláci, co nemají nemovitost, vybudovanou prodejní základnu a pak jsou tu samozřejmě i etablovaní umělci, například dřevopaliči mají rádi práci v komunitě, potřebujeme asistenci při výpalu pecí - a tak tyto školy nabízejí ubytování a zázemí pro (ne nutně jen mladé) umělce, kde mohou pracovat a tvořit a získávat zpětnou vazbu. Založení vlastního studia může být (pro mnoho lidi) tíživé a příliš tiché.

Oba jsme se zasmáli Simonově připomínce o ztrátě sociálních dovedností, když se člověk zavře ke své tvorbě v dílně.
Takže se také účastníš rezidencí?

Ne, vlastně jen... poprvé, kdy jsem absolvoval rezidenční program, bylo na Taiwanu, minulý rok, podařilo se mi získat Fulbright stipendium. Odcestoval jsem, tvořil v cizím studiu, ne na mém kruhu...

Byla to dobrá zkušenost takhle vypadnout ze své bezpečné komfortní zóny?

No ano, ano a ne... byl to velký tlak, měl jsem před sebou výstavu, mojí první vekou zahraniční sólo výstavu, že? Neznal jsem hmoty, znal jsem pec - postavil jsem ji, ale v tuto konkrétní jsem ještě nepálit. Neměli tam vysoko-žárné jíly, tak jsem připravoval wadding (slouží k podložení a proložení výrobků v peci) a nemohl jsem použít svou osvědčenou recepturu a tak jsem se snažil připravit vysoko-žárný jíl za pomoci kaolinu, hydroxidu hlinitého a červenice...

http://www.kcdoupe.cz/media/files/filebrowser/simon%20levin_taiwan%20pec.jpg

Poté mi Simon ukázal jeho nejnovější tvorbu:

Hovořili jsme o to, kdy člověk ví, že je něco dobré, že se to začíná dít? Jsem z tohoto vývoje vzrušený, experimentuji s přidanou hmotou...
Byla to poměrně dobrá mísa, rovné stěny v této oblasti, ale potom ten experiment s přidanou hmotou přivedl tuhle formu ze skupiny vytočených tvarů zpátky k modelovanému kusu. Přidaná hmota dělá trojúhelníky, je to esej trojúhelníků a kruhů, formálně zvýraznila.

To je přesně to, co jsem předtím nazývala rituálním, není to jen mísa...

Ano, je vizuálně přítomna...

Na konci mé návštěvy jsem si prohlédla pece - po přístřeškem vedle studia jsou čtyři velice rozdílné pece - v největší z nich - anagamě trvá výpal více než 4 dny.

--------------------------------------------
Zatímco jsem přejížděla stát Wisconsin směrem do Chicaga, přemýšlela jsem o tom zvláštním pocitu (kterému nejsem navyklá a který sílil s každou další návštěvou) - pocitu, že většina keramiků dokáže velmi výstižně a jasně hovořit o své tvorbě, o její podstatě. Tento pocit byl později obohacen o další (možná ještě silnější) - o pocit komunity/propojení. Zjistila jsem, že keramici v USA jsou velmi těsně propojeni, že tvoří velmi silnou komunitu. Nezáleží, zda jsou to keramici na plný úvazek, akademici, keramičtí umělci, učni nebo rezidenti, všichni spolu spolupracují (každý se aktivně podílí) na mnoha úrovních - píší blogy, články, pořádají workshopy, symposia, konference i otevřená studia. Bylo to velmi příjemné se alespoň na měsíc stát součástí této komunity.